Nepředběhnutelné dobrodružství 

Nepředběhnutelní! Jsou mezi námi. Jsou to lidé či druh bytosti, které jdou před vámi po chodníku tempem, které z vašeho tempa udělá ,,tepmo žádné". Šťouralům bych to vysvětlila jako stav, kdy je váš pohyb pozastaven a nepůsobí na něj téměř žádný odpor vzduchu(odkaz na Matrix přikládám dole). Jejich chůze je nerozhodná a houpavá, takže se nemůžete rozhoupat k tomu z jaké strany bude nejlepší je předběhnout. A když už najdete skulinku mezi zdí, lampou, silnicí a nepředběhnutelným, jejich čidlo odhodlanosti nebýt předběhnut, ho upozorní na váš odvážný čin a uhne naprosto stejným směrem, kterým se ho chystáte přelstít rychlou chůzí. Skulinka zmizí. Máte dvě možnosti, můžou se z vás stát tzv. pomlaskávači . To znamená, že za nepředběhnutelným velmi výrazně a rozladěně mlaskáte, ale ,,s dovolením" neřeknete a nebo se s tím smíříte zpomalíte své tempo na hibernační režim, kocháte se okolím a možná zjistíte, že jste právě objevili něco, co jste předtím svým supermanským tempem přehlédli.

Ale o tom jsem vůbec nechtěla vlastně psát. Chtěla jsem psát odobrodružství!

O tom co to je , kde vzniká, jak se prožívá. Dobrodružství. Co to je? Slovo, pojem, poskládání písmenek, které pro každého znamená něco jiného. Pro někoho je dobrodružství, když jede po silnici dvacet, někdo rád nahání lvi po Safari, jiní si rádi pořizují selfie na vrcholcích komínů (a neuváženě z nich občas padají) a někomu se vaří adrenalinová polévka v těle, když si koupí jinou značku papírových kapesníčků, než na kterou byl předtím zvyklý. Když o tom tak přemýšlím, jistým způsobem je dobrodružné i setkání s nepředběhnutelnými. Moje lehké záchvěvy dobrodružných hormonů, třeba vznikají, když objevím novou kavárnu, která je tak útulně krásná, že bych byla šťastná, už jen z návštěvy její toalety, o konzumaci kafe u stolečku ani nemluvě. Protože pozor, některé taolety vybraných kaváren jsou mnohdy krásnější, než kdejaké podniky po Praze. Ale to jsou jen záchvěvy. Největší vlna endorfinu, se mi do těla dere, když kupuji letenku, jízdenku a mám před sebou výhled do neznáma. Cíl není tolik důležitý. Důležitá je cesta. To je pro mě opravdové dobrodružství a začíná už v momentě, kdy začnu balit. Pokud má výprava nevyžaduje příliš velké přípravy, začínám s balením většinou tři hodiny před odjezdem. Koutky mi cukají v potutelném úsměvu, při představě dobrodrůža, co mě čeká. Úsměv se rázem promění ve vztek, když zjistím, že se mi troje šatičky do příručního zavazadla prostě nevejdou. Moje maminka tiše trpí a snaží se nedat najevo nervozitu ze své dcery. Jestli jí něco v těchto chvílích utěšuje, je to vítězné připomenutí, že jsem si nesbalila kapesníčky či platíčko paralenu. (Nebyl by v těchto chvílích lepší neruol?)

Moje poslední cesta vedla do Řecka, přesněji do Athén, kde jsem se měla nalodit a odplout na širé, modré, nekonečné moře. Odplout a nechat své třinácté komnaty na břehu a už se pro ně nevracet. Při shánění letenek zjistíte, že je snad levnější pořídit si letenku z Prahy do Hanoje a zpět než si zaletět do řecké metropole. Nejlevnější varianta ,,how do you get to Athens? ", bylo letět z Budapeště. Měla jsem radost, jak výhodně jsme pořídili a oddechla si, že nebudeme trpět hladem a za ušetřené peníze z letenky si koupíme snad i nějaké jídlo!!!!

A jak už totak bývá, legendy se píšou už na začátku cest. Při nástupu na palubu žlutých autobusů směr Maďarsko, naše dívčí výprava vedla intelektuální debatu, která začala namazaným rohlíkem.

V: Holky, udělala jsem nám do autobusu svačinku. Namazala jsem rohlíky (šibalské mrknutí a pocit jako, když vylezete na Olymp bez zadýchání ) .

K. To nemůžu, tam je lepek. (pokrčení ramenou, pohled štěňátka)

V: To nevadí, tak si dáme jen my dvě (další šibalské zamrkání).

P: Je v tom máslo nebo šunka? (Touha po negativní odpovědi)

V: Obojí!! (Rozzářený pohled, hrdost v hlase)

P: Tak to nemůžu. Jsem vegetarián a mám intoleranci na laktózu (setření slzy a pohled do země).

V: Tak to sním SAMA. (šťastný výraz vystřídala odhodlanost)

K. Já mám kdyžtak suši (naděje v hlase)

P. Jooo??? Taky mám sůši (představa rozkvetlé louky a hopsání za ruce)

K. Fááákt? To jsem netušila, že jsme taková sofistikovaná výprava s takovou netradiční svačinou na cestu. (Hrdost)

P. Počkej ty máš Sushi? (zamyšlení, dřina, osvěta)

K. Jooo, ty taky ne? (lehké zmatení)

P. Já nemám Sushi, já mám sůši! BeBe, energie sbalená na cesty)

Ještě, než se vyjelo z Prahy polovina autobusu začala svačit. Miluji tuhle cestovatelskou tradici, kterou provází nával hladu, hned potom, co nasednete do dopravního prostředku.

Jestli něco vážně chcete po šestihodinové cestě v autobuse doprovázené chrápáním spícího lidu, je to kafe!! A pokud něco vážně nechcete po takové cestě, je to zůstat na Budapešťkém letišti, které připomíná garáže na bagr. Na last call naše upíří, kofeinová skupinka, přiběhla do letadla.

Athény mají své kouzlo, pokud ho chcete najít. Já si s tím hledáním moc práce nedala. Nechala jsem rozhodování na bílém víně. A že mělo plné ruce práce. Jediné místo, které jsem obdivovala bez pomoci hroznového moku byla Akropolis, kde na vás starobylá sláva Řecka, dýchá z každého kamene. Za kamenem zase číhal nerudný hlídač, který pokřikoval na všechny, nehledě na to, co dělali, nebo nedělali. Nebýt jeho a jeho dalších sveřepých kolegů, mnohem víc bych si vychutnala pohled na hory, na moře a dala se do intelektuálních debat sama se sebou, jaký to ti Řekové byli koumáci, myslitelé, úžasňáci...,,Please take your shoes " Vytrhl mě z přemýšlení strážce místních kamenů. Dobře tak bosky teda ne! Ale abych nebyla úplně nespravedlivá, tak musím říct, že jsem v Athénách nepotkala žádného pouličního prodavače, který by vám během zběsilého prodeje ohrožoval oči selfie tyčkou, nikoho, kdo by se vás snažil přesvědčit, že se vám prodávaný sliz hodí k barvě trička a ani se vám nikdo nepokoušel namluvit, že potřebujete deštník, i když je nebe bez mráčků. Navíc Řekové mají pochopení pro lidské potřeby a pustí vás čůrat do svých restaurací, i když s tam nechystáte dát tzaziki. A veřejná doprava? Ta je báječná. Pokud se děsíte, že se kvůli krizi nedoplatíte za cestu metrem, obavy stranou. Veřejná doprava není ani trošku drahá, navíc na stanicích metra se potkáte s antickou sochou a z jízdenky si později můžete udělat záložku do knížky, protože papír, na kterém je natištěná, nezmuchláte i kdybyste chtěli. Na ulicích vám místní rádi poradí kudy kam a do přístavu se dostanete tramvají! Athény si na nic nehraji. Nenosí drahý šaty a nablýskané náušnice. Jsou prostě takové, jaké je vidíte. To mi připomíná, že bych je měla podrobit mým zvykem. Zvykem oživovat města, dávat jim lidské vlastnosti i podoby. O Athénách bych řekla, že jsou takový starý, pravdomluvný, bezelstný pán, u kterého se rádi zastavíte na čaj a pochválíte vystavený porcelán. Pán, který si prožil bouřlivé mládí, zažil nějaké ty držkopády a teď si v poklidu žije a se zuby kterému ještě zbyly přežvykuje souvlaky.

Mám pocit, že půl Evropy se rozhodlo, že letos stráví dovolenou na moři. Přístav ovládl zmatek. Auta brázdila mola a zásobila lodě dostatkem jídla a hlavně pitím. Tuším, že se o pitný režim většiny posádek staralo pivo. Rozhodli jsme se, nejít s davem. O náš pitný režim se bude starat víno a když bude místo tak i voda.

Teď bych si dovolila odbočit od cestovatelských pocitů a dát pár zkušených rad, jak si vybrat to správné víno na moře. Tímto know how jsem se řídila podruhé

(fíhá) a fungovalo to v obou případech. Pokud v obchodě stojíte před regálem plných vín a nevíte, které si zvolit a vaše požadavky zahrnují, aby dobře chutnalo a ráno vás nebolela hlava, zapamatujte si že: je rozhodující rok (nejlépe ten minulý) a viněta !!! Pokud je viněta graficky neuspořádaná, oči vám při pohledu na ní slzí... no prostě, pokud je hnusná, nekupujte! Traduje se známý fakt,, jí se i očima". V případě pití platí to samé, pije se i očima". Takže, pokud se vám nelíbí font na etiketě, nechte ho padnout do zatracení. A samozřejmě další věc - cena. Nemusíte si kupovat nejdražší víno, co vidíte. Mám pocit, že na jihu umí vína dobré i za euro dvacet, ale samozřejmě rozum vám bude říkat, že to nemůže být pitelné, takže co s tím? Takové víno za tři eura to zpraví. Tam se sejde rozum a cit!

Jak se vybavit tekutým společníkem na pozorování západu slunce už víte. O tom, že je dobré mít s sebou potraviny co vydrží sluneční paprsky i vlnobití, psát nemusím. O tom, že je dobré mít s sebou kvalitní opalovací krém, abyste později netrpěli taky ne. Všechny tyhle užitečné informace víte a nebo vám je řeknou moudré knihy. Co vám ale neřeknou je, že je báječný mít sebou hodně čokolády (né kvůli vyrovnání glykémie, i když to se taky může hodit, ale protože jste holka a čokoládu milujete a protože jí milují i muži, jak jsem během plavby zjistila) ano i v případě tropů, kapitána, který umí nejen báječně kapitánovat, ale i vařit skvělé kafe ke snídani a posádku, kterou nebudete mít chuť hodit druhý den přes palubu. Naše posádka byla vyloženě mezinárodního charakteru- Česko , Slovensko, Rusko a Anglie. Zástupci Česka, Ruska a Anglie se mezi sebou nějak znaly, ale exotické Slovensko jsme potkali až v Athénách. Dle mého názoru byla naše internacionální výprava jen výhodou. Dozvíte se toho hodně o svých sousedech i vzdálenějších sousedech, naučíte se spoustu užitečných slov, zjistíte proč se Slováci za svá břicha popadají, keď počují slovo,, plujeme rychlostí...." i to, že halušky nemusí milovat každý. Z této informace jsem byla nejvíc v šoku. Co jsem taky vypozorovala na naší plavbě bylo, že Češi a Anglie zaznamenala nejméně spálených zad. Né, že by se naši sousedé nemazali. Mazali se poctivě. Každé ráno. Bohužel vnitřně!

A co se dělá na lodi krom toho, že jíte čokoládu a mažete si záda? Tak samozřejmě, nemusíte dělat vůbec nic. Naštěstí této výhody, naše posádka moc nevyužívala. U nás se kormidlovalo, učilo se uzle, stahovalo a natahovalo plachty, kotvilo, učila se němčina (jako by nám to nestačilo) skákalo do moře, houpalo se na kotvě, objevovalo zátoky a plavalo na ostrůvky. Některé byly úplně opuštěné. Jediné obyvatelé, které jsem na jednom ostrůvku zaznamenala, byly ještěrky a PET láhve, ve kterých si dělaly domečky. Tohle byly jediné smutné momenty, které jsem na naší dobrodružné výpravě zažila. V takových chvílích mám chuť zakládat organizace, posílat peníze na záchranu delfínů, ubytovat se v jeskyni a žít z toho co najdu. No obávám se, že v naší době plastové bych nacházela právě ty igelitové sáčky. Ale plavalo se i na ostrůvky osídlené. To v případech, že se kotvilo v jejich blízkosti anebo proto, že jste se chtěli rouhat a dostali jste chuť na jiné kafe, než na to báječné, od našeho kapitána. Občas se v parném letním dnu vynoří touha po studeném ice coffee. Většina tužeb naší posádky byla uspokojena, ale moje představa ledového cappuccina, zůstala nevyslyšena. Prostě chtít náhražku mléka na malých řeckých ostrovech? Mission impossible. Teď zpětně mi přijde legrační, že jsem se něco takového vůbec ptala (tomu číšníkovi to přišlo vtipné už na místě). Nu což, černé kafe dobré kafe! Vlastně je to velká kávová romance. Tolik lásky ke kofeinu. Představa, že jsme skočili (já většinou prudce neelegantně) do moře a plavali za ním na daleký břeh a pak se těžce dostávali přes vlny zpátky... Tomu říkám oddanost. Vlastně celé mořeplavcování je o veliké oddanosti. Oddáte se moři, vydáte se na pospas a doufáte, že se Poseidon zrovna špatně nevyspí. Jenže i když se zdá, že zrovna nemá svůj den a vy vidíte v dálce bouřku, bláznivě, zamilovaně na to koukáte, jak je to krásný a až potom vám dojde, že máte pozavírat všechny okýnka. Ale vlastně ani to moře to s vámi nemá lehké. Sedíte na přídi a řeknete mu všechno. Všechno! A pak doufáte, že tahle část vody pod vámi není moc velká drbna. Ale párkrát foukne a strach z prozrazení je pryč. A nejenom, že vám moře ve spojení se sluníčkem dělají slušného terapeuta, navíc mají přidanou hodnotu, co se vašeho letního looku týče. Vyhladí vám obličej, do vlasů pořídí melír, zuby jsou nějak bělejší a jiskra v oku živější. Takže dívky, i ve vytahaném triku až ke kotníkům, dredem ve vlasech a absenci všech líčidel si můžete připadat jako královna sobotní noci. A že vám spojení všech živlů ke štěstí nestačí? Tak se držte, protože je tu další přidaná hodnota. Pro hledače pokladů možná málo, pro mě hodně. Moře vám dá kamarády, přátelé. Nemyslím to zrovna tak, že by vám nějaká vlna hodila na palubu člověka a posadila ho přímo ke stolu na večeři. I když by to bylo určitě zábavné a pěkné. Myslím tím, že s lidmi, se kterými se vydáte na loď, spojuje už jenom to, že tuhle skvělou šílenost podnikáte. A postupně, jak společně táhnete za jeden provaz - doslova, se to kamarádství a legrácky posunou o jeden uzel výš. A lidi, které na moři potkáte úplně poprvé? Už taky nevymažete, nechcete. Protože jste přeci prožili tohle úžasný, slaný dobrodružství. A všichni známe tu pohádku Byl jednou jeden král, kde je nejdůležitější co? No přeci sůl.

P.S. Sekce, Jak na víno" není vědecky doložená je pouze založena na osobních prioritách a ty u každého bývají různě šílené!

P.P.S. Slíbený odkaz na Matrix. Sliby se mají plnit! Nejenom o Vánocích.

https://www.csfd.cz/film/9499-matrix/prehled/