Buongiorno

Moje bývalá italská spolubydlící mi řekla, že Benátky jsou vlastně taková vesnice, kde se všichni znají a koukají si navzájem do talíře. Brala jsem tu informaci trochu skepticky. Takové sci-fi! Ale po čtvrt roce tady, musím dát Silvii za pravdu. A to koukání do talíře, ani není tak velká nadsázka. Však víte, úzké uličky, okna blízko u sebe. Když dojdou nějaké kuchyňské ingredience, můžete násadou od koštěte zabouchat na protější okno ,, Ciao Carlo, máš trochu cukru?" a když si rozsvítíte v obýváku, Carlo odnaproti si může u okna číst, aniž by u sebe zbytečně plýtval energií (dobře teď trochu přeháním).

,,Bonjour, bonjour, bonjour, bonjour "

,,Tamhle jde pekař zase se svým tácem, co jiného by mohl nést?"

Bonjour, bonjour, jak se má strýc?

Občas mi Benátská rána připomínají začátek Krásky a Zvířete, kdy se město probouzí k životu a lidi rozšafně otevírají okenice, vyklepávají ubrusy a přejí si hezký den. Teda bonjour samozřejmě nahradí buongiorno. Popeláři pravidelně přijíždějí každý den ve stejný čas na lodičkách, u cafeterií ve stejný čas zvedají rolety a zametají si,, zahrádku" , hoši s nataženou kšiltovkou jsou již také připraveni na svých pozicích a pekařství si zdobí výlohy čerstvě upečenými dobrotami. Lidi na ulici se zastavují, oblíbají se na tváře - třikrát! - navzájem se optají, jak se mají a když si vymění nejnovější drby - Ilmio zio ha un nuovo dente- rozejdou se jiným směrem.

Občas to vyptávající kolečko podstoupím taky. S mým číšníkovým kamarádem. Rovná venku židličky a volá,, Ciao cara, come stai, jedeš za sorellou?"

Když už jsem nakousla Krásku a Zvíře, tak se tam taky na začátku zpívá:,, Čas svůj neztrácí, hlavu nosí v oblacích" S tímhle partem se naprosto shoduju. Naštěstí tu na mě nečíhají zrady v podobě pouličních značek. To by bylo modřin. Narážet se tu dá jedině do lidí. I když pravda, takový náraz do nějaké cholerické povahy by mohl končit obdobným monoklem jako po střetu s kovovou tyčí.

Po odlivu turistů, tu člověk opravdu potkává pořád stejné lidi. Benátčani jsou styloví. Kam se hrabe Miláno - město módy. Všichni to známe. Některá módní vlna se vrací, jiná pro úlevu všech pomíjí a některá zůstává nepřetržitě, napříč generací. Hodně pánů i dam tu nosí dlouhé pláště. Černé, na jeden knoflík. Jak dlouho už to může být šik? Tak od 15. století?!? Tohle mě fascinuje. Kdybych měla takový plášť, vždycky bych s ním při odchodu prudce švihala, jak to dělají filmoví fantomové.

Peggy Guggenheim v jedom rozhovoru řekla, že tady člověk může vyčnívat, jak chce a nikdo ho za to neodsoudí ba naopak (pokud ovšem nepatříte do sekce lidský hobit, to je vyčnívání nemožné). A nejspíš se to netýká jen lidí. V Benátkách je hodně pejskařů. Takže, kdyby se vám náhodou stalo, že si nepamatujete tváře lidí, můžete si zapamatovat psa! A když si nepamatujete psa, jeho svetr si zaručeně pamatovat budete. Páni psi, tu nosí výstřední módu. Podle chlupáčů lze rozpoznat i módní barvu. Letos zjevně frčí červená!

Buongiorno a jak se máte vy?