Líné Benátky

Benátkách vyhýbat naučíš, v Praze, jako když najdeš!!

Souřadnice 45°26′ s. š., 12°19′ v. d., nadmořská výška 0 m n.m. Přesné udání polohy - barová židlička v kuchyni, nohy zkřížené, detailní popis: pyžamo a vlasy, čekající na hřeben. Bojový čas 10:00 - první ranní káva!

Věřte tomu nebo ne (víc tomu věřte) i Benátky dokážou být pěkně líné. Není se vůbec čemu divit. Mají na to nárok. Ono pózovat každý den na fotografiích, je vskutku namáhavé. Určitě by to mohly potvrdit, všechny profesionální dlouhonožky, i zkušení,, insta selfie tyčkaři", kteří se pak musejí rekreovat na Bora Bora. Prostě fuška!

Benátky mají v tomto ohledu, trochu drsnější náturu a nepotřebují prchat někam do exotiky. Když skončí turistická sezona, či bláznivé období kolem Nového roku, prostě si na dveře pověsí cedulku,, nerušit", zapnou mlhu a tak nějak se líně pohupují. Podobně jsou na tom gondoly, které brázdí kanál celkem nezaujatě a když jim skončí směna, připojí se k houpacímu tempu Benátek, Rialto si něžně pochrupkává, domy podstupují kosmetické úpravy, restaurace jsou na celkovém detoxu a dávají si dostaveníčko s mopy (občas zaskočí na pokec i deratizátor) a chodníkům se konečně na zoubek kouká parta profesionálů. Tedy, většinou se problémem zabývá jen jeden z party, ostatní členové,,rychlé roty"o něčem živě diskutují, nebo zívají. A zívají i Benátčané, zívají psíci ve svetrech, zívají studenti, zívám taky. Dokonce i kašel našeho popeláře, zní o něco méně smrtelně! Jediný, kdo je opravdu v pozoru, jsou racčí loupežné gangy a nadšení asijští turisté, zběsile mačkající čudlík na foťáku. Jinak se všichni společně houpeme na vlně mikro pohybů!

No jo, Benátky se mnou pořádně zatočily a s mým rytmem, jak by smet! Než jsem naskočila, na tuhle italskou ,,houpačku", existovala v Praze, o poznání rychlejší verze slečny Brabencové. Než odbila osmá hodina ranní, už jsem měla odběháno nebo odjógováno, můj pes byl spokojeně vyvenčen a moje vlasy se těšily na fén. Ale stejně jsem nestíhala, a pravidelně trénovala na Olympiádu sprint daleký, když jsem se snažila stihnout autobus.

Tady mi kolem desáté bublá první ranní káva, stíhám úplně všechno a ještě si u toho notuji ,,Ó sole mio". Tímto bych ráda poděkovala někomu, kdo sestavuje rozvrh přednášek a profesorům, kteří nespěchají přesně ve dvanáct na oběd, ale teprve začínají učit. Benátčani moc dobře ví, jak je důležité, jít si ráno pro noviny, vypít,, kofeinového" panáka se sousedy a optat se jich na zdraví manželek, manželů a postupně takto přejít k tetičkám ze třetího kolene. Když už máte všechny potřebné informace k životu (například, že si Massimo bude brát Alessandru a strýc Claudio jde na operaci s kyčlem a že bude mít k obědu ,,pasta di pomodoro"), můžete se jít domů poťupkat kolínskou, učísnout vlas a vyrazit dobře naladěn do práce.

Ach, ach, benátská bublino nesplaskávej!

Milá kmitající Praho, co takhle dovolenou?