Našla jsi Itala aneb jak se v Benátkách vyhýbat naučíš, v Praze, jako když najdeš!!

01.03.2018

Tak přesně tohle, jsem si řekla, když jsem se dostala na Masaryčce do neprůstřelného davu, který se vyvalil z vlaku a na všech frontách obsadil nástupiště. Levé rameno jemně dopředu, otočka na bok, pravé rameno, rotace pasu, narovnat se, rychlý úhyb bokem. Uf a je to. Bez úhony. Můj Benátský výcvik, nebyl zbytečný. Tak jsem doma. Asi.
Vždycky jsem si myslela, že vím, kde to svoje,, doma " mám. Pak jsem odjela. Odjela jsem do města, který si mě hned adoptovalo a staralo se o mě. Ani na chvíli jsem i tam nepřišla cizí. Byla jsem doma. Tak nějak, opravdově doma. Asi každý z nás, má takové ty stavy, kdy se v sobě vrtá a přemýšlí co kdy, jak udělal, co měl udělat líp, jaká rozhodnutí byla ta správná a která podělal.
Moje špatná rozhodnutí? Půjčit spolužačce v páté třídě vidokazetu,, Kniha džungle" (už jsem jí nikdy neviděla), nechat se ostříhat od Saši o velké přestávce, ochutnat tradiční makedonský pokrm Tavče grafče, myslet si, že kolečkové brusle štěrk zvládnou.
Nejlepší rozhodnutí mého života? Koupit si ten svetr, který tak hezky hřeje, koupit si ten druhý svetr, který už hřeje o něco méně, ale zase jsem ho NUTNĚ potřebovala, naučit se stát na loktech, dát kávě ještě šanci a vypěstovat si k ní věčnou lásku, ochutnat gumové medvídky bez želatiny (a bez kopýtek). Jo a přihlásit se na Erasmus.
A co mi Erasmus dal?
Než jsem odjela, tak mi spousta lidí říkala ,,Prosím tě , HLAVNĚ si nenajdi žádného Itala a vrať se" Po mém návratu, mi ti stejní lidé říkají ,,Povídej, našla jsi si Itala?" Moje negativní odpověď, přivádí okolí do hlubokého údivu. Nenašla jsem si Itala prosím, ale našla jsem něco mnohem důležitějšího, řekla bych.
Erasmus, si mě pěkně vychoval a já se nemůžu se rozhodnout co je za,, prvé"a co je za ,,druhé". ,,Do objevila jsem, sama sebe ", soupeří s ,,poznala jsem skvělé lidi, kultury, národnosti, zjistila, že existují profesoři, které jejich práce baví, vím jak se platí složenky v zahraničí, jak vařit al dente, že pít kávu ve stoje na baru je vlastně hodně prima a že tolerance je vážně skvělá věc (to nevadí že máš čtyři ručičky a očíčka ) a taky, že nemusím trhat obrázky, když se mi nepovedou, stačí otočit na druhou stranu" Uf. Těžká volba. Rozhodla jsem se, že se rozhodovat nebudu! Míra důležitosti vyvážená. Taky jsem dostala od života recept na trpělivost. Ráda se podělím.
Trpělivost- ingredience
Nádech a výdech - počet podle situace
Mozek - ideálně celý, občas postačí i půlka.
Tolerance - množství se liší podle hňupů
Náš recept lze aplikovat v různých situacích a na různé lidi. Pospícháte a ulička je zasekaná lidmi? Nádech, výdech, nádech. Myslete na něco hezkého. Třeba na duhu, která by mohla být za tím davem, se kterým se budete tak hezky sunout. Oblíkli jste si punčocháče na druhou stranu (zase)? Nehledejte ve slovníku sprostá slova, stačí dechové cvičení. Vykazuje člověk, se kterým zrovna hovoříte, stopy naprogramované stupidity? Nádech, výdech, nádech, výdech, nááádech, přisypeme toleranci, koutky úst povytáhneme do úsměvu a zjistíte, že život je fajn!
Mám pocit, že moje,, Benátská tour" mě posypala kořením z různých koutů světa a nalila mi sklenici multikulturního poznání. Vím, jakým krémem se mažou Japonky, aby vypadaly jako Korejky a naopak co používají Korejky, aby nevypadaly jako Korejky, jakým vínem se,, mažou " v Brazilci (tam už se o podobu s korejskou krásou nejedná), jak poslat nežádoucího ctitele k šípku ve francouzštině, že asijská kamenná tvář není tak neprolomitelná, že tepláky, nejsou jen na doma, že každá země má svého ,,Miloše" a že grappa spojuje. Taky se mi rozšířil hudební repertoál. Vlastně, se ze mě stal takový hudební terorista. Děsí mě to a baví zároveň. Baví mě, vrtět se na španělské letní vypalovačky, nad kterými jsem dřív leda vrtěla hlavou, baví mě vaření v doprovodu mladých italských tenorů a vím, že u žádné legrace nesmí chybět korejský pop. Objevila jsem existenci Nialla Horana, který si získal mé srdce písničkou,, Slow Hands", která mi doprovázela snídaně! Je pravda, že potom, co jsem zjistila, že je to bývalý člen skupiny One Direction, které jsem vždy tak posmívala, chtěla jsem se nad sebou vážně zmyslet. Ovšem usoudila jsem, že bude lepší si přiznat, že jsem hudební zhýralec a že jsem definitivně zamilovaná do Niallova ukňouraného chrapláčku a sladkého, lehce pitomého úsměvu!!
Stydím se! Stydím se?
Další lekce, kterou jsem dostala - nestydět se. Benátky a lidi kolem, mě naučili sebe samu sobě přiznat. Nebylo to ani moc náročné. To místo vám pomůže. Tuším, že kdybych si lámala hlavu nad domácím úkolem z matematiky, Benátky by mi řekly výsledek. Takže s tím studem - přestala jsem se stydět nosit brýle, i když mi doma každý říkal, že jsem v nich za šprta, přestala jsem se stydět říkat, když se mi něco nelíbí a přestala jsem stydět říkat, když se mi něco líbí. Přestala jsem se stydět dělat chyby. Přestala jsem se stydět za to, že občas mám blbou náladu a nechci s nikým mluvit. Přestala jsem se stydět mít dobrou náladu. Přestala jsem se stydět, usmívat na lidi, který neznám, přestala jsem se stydět, že mám obyčejnou radost ze života. Přestala jsem se stydět mít ráda a jednou až budu mít vysvětlení proto, že mám od rajčat červenou pusu, tváře, nos a čelo, tak se možná přestanu stydět, jíst na veřejnosti špagety!
Sbohem?
Sbohem. To je pro mě naprosto děsivý slovo a nerada ho říkám, hlavně v případě, že ho musím říct někomu, komu sbohem dávat vůbec nechci. Takové na shledanou je mnohem pozitivnější. Takové nadějné. Zatím nejsmutnější na shledanou bylo naší Kyungmin. Když si jen představím, že to množná bylo převlečené sbohem, musím si běžet pro papírový kapesníčky.
Bojím se?
Trochu se bojím, pravda. A jak jsem se naučila v lekci,, stud" , nestydím se to přiznat. Bojím se, že to, co jsem se tam naučila, bych mohla tady zapomenout. Co s tím? Nádech, výdech, zamáčknout slzu, trpělivost, kafe do ruky a Benátky pořád v sobě!
Na shledanou!