Signora, gondola?
- ,,Samotná voda je těžká na žaludek. Musíš jí ředit vínem. Vodu nikdy nepij samotnou, nebo budeš mít žaludeční vředy" Na tuto větu z knížky od Marty Kučíkový, jsem si vzpomněla ráno, když jsem zapíjela vitamín C naší kohoutkovou vodou. L'acqua è potabile - voda je pitná, ujišťoval nás majitel našeho benátského bytu. Hmm pitná, ale to neznamená dobrá. Naše kohoutková voda má prazvláštní chuť. Kovově slanou, místy rybí příměs. Dva měsíce jsem poctivě dávala,, workout water plan" a tahala se s balením vod na byt. Třetí měsíc jsem usoudila, že bych raději měla ramínka něžné dívčiny než urostlého benátského vzpěrače z Coopu ( a nebo jednoduše jsem líná se s tím tahat ), takže jsem se vrhla na pití - naší vody s příchutí tuňáka. Knižní moudro mi vyloženě zvedlo náladu. Aha, možná proto se tady nikdo nezabývá chuťí vody, nepočítá se s tím, že jí budě někdo pít samotnou. To dává smysl!
- Jinak výše zmíněná kniha, mi zachránila život, když mně zastihla na nádraží v Padově,, sciopero" - stávka. Infopán mě ujišťoval, že vlaky směr Venezia se rozjedou za krásné dvě hodinky. Tak jsem si dala cappuccino, chvilku si nesoustředěně listovala ve slovníku a pak jsem vytáhla beletrii a zcela soustředěně, dostávala v pravidelných intervalech záchvaty smíchu. Lidi, kteří si krátili čekání na svých telefonech moc nechápaly, jak se můžu bavit nad něčím co nemá displej! Skandál. Taky jsem díky sciopero, potkala italského, instagramového poloboha. No vážně byl to on. Kluk, který se na mě křenil z fotek ze slunečných pláží kluk, co má několik set tisíc instagramových fanoušků, seděl v Padově na nádraží a pil espresso. Byla jsem dost zklamaná z toho, že ho začal pít, aniž by si ho předtím vyfotil. To přeci Instragram lidé dělají ne? Padovské nádraží asi není, tak zajímavé na selfie. A vůbec co dělal v Padově, když má být podle instagramových fotek někde na Thailandu? Ještě, že jsem měla tu knížku!
- Dnes jsem měla ve škole další prezentaci. Dnešní se od těch ostatních lišila tím, že jsem měla mluvit do mikrofonu. Ca'Foscari si z nás vychovává řečníky. Když jsem ráno vyšla z domu cítila jsem sice lehkou nervozitu, ale z prapodivných důvodů jsem cítila i adrenalin. Naštěstí je to v angličtině. Kdyby mě čekala prezentace v jazyce italském, asi bych přemýšlela nad zvýšenou konzumací grappy. Tak bych se soustředila na to co říkám, že by určitě nějaký přeřek ve smyslu ,,pene " padl. Tím jsem si jistá. Docela jsem se na to těšila. Ještě pár takových veřejných prezentací a budu moct řečnit na sjezdu OSN. Navíc dnes na ,,budoucí trapnost s mikrofonem "ani moc myslet nešlo. Soustředila jsem se na bezpečný přechod všech mostů a můstků. Zastavovala se a nechala lidi fotit se na Rialtu a nebo jsem naopak rychle přebíhala. Myslím, že kdejaký fitness trenér by zaplesal, jak střídám svůj kardio rytmus!
- Taky jsem se musela dojímat. Zase. Benátky jsou pro svobodnou dívčinu nebezpečné. Né ve smyslu, že by v každé uličce číhal zhýralý uchylák v karnevalové masce, ale ve smyslu, že je tu tak hezky, že člověk nemá čas zamýšlet se nad něčím jiným. Jsem tady a úplně mi to stačí ke štěstí. V benátských uličkách, zažívám tolik emocí, hezkých emocí. No není to skvělý?! Že existuje místo, které vás dělá bezdůvodně šťastné a kde člověk zamačkává pravidelně slzu nad tím, jak ty gotický okna jsou tak hezky gotický, jak ty můstky jsou můstkovní. Skeptici prominou, ale rozhodně je lepší utírat slzy, nad barokním balkonkem, než utírat slzy nad tím, že vám někdo v metru řekne,, uhni krávo"!
Přede mnou, měl prezentaci můj spolužák. Je to vážně chytrý kluk, ale hodně mluví a rád komentuje - všechno. Občas se stane, že vede nedopatřením přednášku on a profesor se marně hlásí o slovo. Jeho časový limit uběhl, ale on se zdál být v nejlepším. Snažila jsem se být kolegiální a dávat pozor, ale jeho proslov mě zcela vyčerpal. Začala jsem si kreslit do sešitu. Nebyla jsem sama, kdo pociťoval neklid. Po třídě se ozývaly nesouhlasné vzdechy, spolusedička v lavici sem tam poulila okem a můj asijský spolužák, co seděl zamnou to nezvládl a začal zcela nerušeně svačit. Krekry. Jakmile dal do pusy první sousto, začala mi tikat víčka. Jestli mám z něčeho fobie, tak z malých oken, všeho, co se plazí a z MLASKÁNÍ. Snažila jsem se myslet na něco hezkého. Zvuk vodopádů, oblíbené melodie, zpěv skřivánků... Konec. Krekry došly a já šla na řadu.
Začátek prosince je tady báječný. Všechno se začíná zdobit (jo teprve až teď) , turisté došli ,takže během chůze můžete skotačit, mňaminy šly prudce s cenou dolů a dokonce i gondoliéři zlevnili své služby. ,,Signora, gondola?", volal na mě jeden cestou ze školy. No zas táák moc to nezlevnili, abych si jela ze školy na gondole. Ale bylo by to hezké co říkáte?
- Přemýšlím nad tím, jestli ředit vodu vínem není škoda. Jestli by nebylo lepší pít to víno samotné, abychom zamezili zbytečným hydro ztrátám samozřejmě! Tak SALUTE!