Dnes bude větrno, místy déšť a San Marco pod vodou! 

Popis scény: Je ráno, dívky sedí u stolu a dopřávají si bohatou snídani. Knackebrod se zeleninou, dovezené BeBe sušenky a kávu.

Soustředěné ticho se prolomí.

,, Ivčo, v noci asi pršelo, venku je mokro "

,, Já si spíš myslím, že čistili ulice "

,, Joo? A proč máme na balkoně mokrý kytky? "

,, Tak jsou tady asi pečlivý "

Bydlíme v druhém patře.

Po ujasnění situace s deštěm a čističi, jsem se rozhodla, že si vezmu knížku a půjdu si číst na Giardini. V hlavě jsem už měla vymyšlenou trasu - San Marco, na Riva degli Schiavoni hezky podél Canal Grande, překonám sedm mostů a budu v zeleni. Odhodlaně jsem vyrazila. Nemohla jsem se rozhodnout, jakou knížku si vzít. O mou přízeň soutěžil italský slovník, trocha poezie od Límanové - já tomu raději říkám básničky, poezie je pro mě děsně vážný slovo - či trocha dramatu od nějakého Shakespeara. Pro jistotu jsem si vzala všechny tři a proměnila svou kabelku opět ve vražedný nástroj.

Už z dálky jsem viděla, že ulička, co vede na San Marco je podezřele plná lidí. Nasadila jsem práci ramen a propletla se až na její konec, kde jsem málem zakopla o něco, co tam normálně nebývá. Molo. Celé San Marco bylo pod vodou a dalo se na něj projít jenom přes mola, na které se stála fronta. Velká fronta. Ač je potopené San Marco nevídaná podívaná, rozhodla jsem se, že změním trasu a půjdu se ztrácet do uliček. Objevila jsem pár nových destinací a potkala jsem hrozně moc pánů se štěňátkama. To vždycky, když tu takhle zaprší, rostou tady štěňata?

Vyšla jsem na Riva degli Schiavoni a pokračovala v původní zamyšlené cestě. Moře v laguně bylo rozbouřený a hrálo si s projíždějícími loděmi, vítr se mi pokusil sebrat klobouk a rackové se asi zbláznili. Musela jsem se zastavit a koukat na ty,, rozlobený" Benátky. Přišly mi snad ještě krásnější než kdykoliv jindy. Voda v kanálech je tak vysoko, že se vylévá na břeh, lodě parkuji skoro na chodníku a pouliční prodavači plastových návleků na boty jásají. Je zábavný tu potkávat báječně oděné chlapce, pány, slečny, dámy, kteří mají na nohách svítivě oranžový plast!

Nevím, jestli nemám trochu sklon vyžívat se v dramatech, protože apokalyptická obloha a zlobivý moře ve mě vyvolává touhu po dobrodružství. Možná trpím lehkým masochismem. Taky podezřívám můj minulý život, že byl strávený na moři!

Nějakou dobu jsem stála na břehu, koukala, snila jsem si a tleskala Poseidonovi za jeho dnešní výkon. Buď to špatně pochopil anebo to byl jeho způsob poděkování, ale každopádně mi poslal vlnu, které mě důkladně ohodila od hlavy až k patě. Pochopila jsem, že je čas jít domů. V suchém oblečení a čajem v ruce je to taky fajn.

P.S. Kytky z balkonu jsme museli uklidit do bezpečí. Klobouk jsem větru nedala a nehodlám mu obětovat ani svůj brambořík!